Szukaj w

Wszędzie
Obiektach
Wydarzeniach
Artykułach
Galeriach

Zaawansowane

Tylko ze zdjęciem
Szukaj także w opisach

Kategoria

″Lidé na Wołowe Górze″

Admin, 2 marca 2012 09:06


Kowary v XVI. století
Kowary se staly v této době známým v Evropě střediskem výroby železa a železných výrobků. Horníci těžící rudu a řemeslníci, kteří ji přetvářeli obohacovali se a cítili svou rostoucí sílu. Vlastníkům půdy platili daně a nájemné. Horní právo chránilo horníky a spolupracující s nimi lid před robotou (formou poddanské práce, pl. pańszczyzna ), avšak dědici Kowar nechtěli uznávat ty práva a žádali práce ve prospěch panství, čím vyvolávali protesty měšťanstva. 15. června 1583tamější starosta přivedl k setkání, kde byly oboustranně dohodnuty kompromisy a po přechodném porušení rovnováhy na prahu XVII. století v Kowarech se vrátila prosperita. Pro dobro a k užitku vlastníka - Schaffgotschů – a obyvatelů města. Ale přece ne samým hornictvím, hutnictvím a kovářstvím slynuly Kowary. Značné obraty zaznamenávali místní kupci ve velkoobchodu vínem ( z lokálních vinic!) a ... obuví. Mnoho měšťanů mělo vlastnilo lán země (v závislosti na tom, jaký byl lán, mohl mít od 6 do 28 ha), jiní pracovali v lese jako dřevorubci, uhlíři a kočí. V důsledku obyvatelé Kowar kupovali půdu, stavěli domy a luxusní zahrady. Tehdy to bylo zámožné město. Život v údolí Jedlicy ( pl. Dolina Jedlicy) mezi Krkonoši a Janovickým rudohořím ( pl. Rudawy Janowickie ) plynul klidně, ačkoliv v zemedelství a zahradnictví nebyl tento rok úspěšný.
Hory v životě obyvatelů Kowar na začátku XVII. století nehrály větší roli. Styky s nimi se končily na nezbytném minimum, zejména se strmými a nedostupnými úbočími Krkonoš. Nedostatek cest, divoká zvířata, jako třeba medvěd, vlk, rys, kočka divoká, a pověsti o nepříznivém člověkovi Duchu Hor skutečně zabíjely zájem. Ze slezské strany na českou hlavním hřbetem Krkonoš byla ovšem tzv. Slezská Cesta, která vedla Dobrým Źródłem, Rówienkou, Równí pod Śněžkou (Równia pod Śnieżką), Výrovkou do Vrchlabí, ale využívali ji kupci nebo velmi rozhodní cestující, tř. uprchlíci.
Hory nesly užitek získáváním dřeva. Dolní patro bylo porostlé odvěkými bory, skládajícími se v 60% z buku s malým přídavkem jedle. Ale po dřevo pro stavění domů, štol, výroby dřevěného uhlí nebylo třeba chodit příliš vysoko. V průběhu času klučení působilo stále větší „pleše”, na kterých se pásl dobytek.

Třicetiletá válka (1618-1648)
Obyvatelé Kowar by měli právo si její počátku nevšimnout , kdyby ne zřejmé zvýšení objednávek na zbraň, co určitě bylo tady dobře přijaté. Pochody vojsk se konaly už dříve a teď vzrostly výjimečně. Ta selská atmosféra zmizela náhle v listopadu v roce 1622. S nedůvěřivostí byly tady přijímány zprávy z Kamenohorské Kotliny ( pl. Kotlina Kamiennogórska ) o znásilněních provedených zcela beztrestně „bandami kozáků”. Vraceli se právě z mise v Kladské kotlině ( pl. Kotlina Kłodzka ), kde m.j. porazili vzpouru sedláků. 19. listopadu 300 osobový oddíl lisovčíků ( pl. Lisowczycy) překročil Kowarský průsmyk ( pl. Przełęcz Kowarska ). Za tou hlídkou dorazilo ještě několik tisíc hlídek a začaly nejstrašnější dny města. Stanisław Stroynowski v čele svých „rytířů”, čili tzv. „hromad nevázaných lidí”, celkem zničil klid obyvatelů. „Elearzy polscy” ( z maďarštiny elöharcos – vedoucí, vynikající válečník), jako o sobě hrdě říkali, byli bandou loupežníků a znásilňovatelů, vykořisťovaných králem Zikmundem III. Vasou k speciálním úkolům. Tentokrát byli „vypůjčení” císařovi, protože se polský stát nezúčastnil třicetileté válce. Část z nich se vracela z Kladské kotliny, kde pod Kladskou Bystřici ( pl. Bystrzyca Kłodzka ) potlačili vzpouru sedláků. K nim se připojila další skupina vracející se z Porýně. Dohromady bylo ich tam prý 11 tisíc. Snažili se dostat do Hlohova, kde měli obdržet mzdu. Lisovčíci nepožadovali o ni příliš drzitě, přičemž plně využívali obdržená práva na pustošení nepřítele a jeho obyvatel. Při uděleném tichém souhlasu svých zmocnitelů tenhle zákon protáhli na všechny ty, kteří se objevili na jejich cestě.

Lisovčík byl člověk bezohledně statečný, sebevědomý, jednal rychle, byl kořeněn do útrap vojáka, zcela krutý a chamtivý. Bojoval se svého koně, bral pouze takové lupy, které by mohl skrývat do svých pytlů. Snadno mohl nalézt místo, kde schoval zlato, klenoty a peníze. Uprchlíky sledovaly jeho psy, dokonce i vysoko v horách. Zlomil veškerý odpor absolutně, neustoupil před zabíjením. Ženy bral a považoval za patřící k němu kořist.

Lisovčíci se zastavili v Kowarech pouhé dva dny. Během tohoto období nejen oloupili a znásilňovali, ale také záměrně ničili majetek Kovarských měšťanů. Každopádně nejen v Kowarech – drancovali rovněž okolní vesnice. Kozácá Dolina nad Przesekou právě jim vděčí svůj název, který je rozhodně odvozen od toho, že právě tam skrývala se před násilí nějaká část uprchlíků.

„Nesmrtelná“ práce františkána, kněze Wojciecha Dembołęckieho z Konojad, kaplana lisovčiků – pod barokním názvem „Przewagi elearów polskich, co ich niegdy lisowczykami zwano” ("předností polských elearů, což kdysi Lisovčíky zváni byli”) - kowarskou popisuje epizodu takto: … když přišli ze slezských hor, pánové chlopislausowé (pohrdavý název sedláků, Laus v němčině – veš ) (…) chtěli pomstít habelswerdskieho (Habelswerd – Kladská Bystřice), přičemž tak velice vedle Fridlandu (Frydlant), Fridbergu (Mirsk) etc. armádu trápili, že nejen na horách a úzkých cestách, pokud někoho nejméně vzdaléného uviděli, ale i na pozicích několika spících nožem bodnuli. Přičemž podrážděná armáda v Szmitberku (Kowarech) stající několik dnů tak onen dav trestala, až nejenom v vypočtených Fridlandu a Fridberku blízkosti, ale téměř po všem Slezsku „fryt” (pokoj) křičeli. Jakoby se jim dobře tuto aroganci odměnilo evangelium samo, v tuto neděli, kdy ve Szmidberku byli připadající. Každému na jeho pochopení dávala připomínajíc slova Páně - "Když uvidíte ohavnost zpustošení atd., tudíž kteří jsou v Judské zemi, nechť do hor utíkají, a kdo na střeše, ať nesestupuje vynášet něco z domova, a kdo na poli, ať se nevrací po své oděvy atd. A ke konci má rovněž evangelium. – "A v tuto dobu budou vzájemně plakat všechny generace země".

Téměř něco v této formě dělo se s tímto úhlem zpupným ve slezských horách poblíž Szmidberku, přičemž nejenom místní hrdlořezi spolu plakali, ale téměř i veškeré Slezsko tohož i po elearach očekávajíc nářky ladilo a tudíž společenské povstání (pol. pospolite ruszenie, fr. levée en masse) šlechty, jakož i měst bylo. (…) Tak pravdivému varování (evangelium) Slezscí pánové nerozuměli neboť spíše nepostřehli (protože (jako protestanti) odlišný kalendář mají) …

Po hekatombě
Obyvatelé Kowar, kterým jejich uspořádaný svět se náhle úplně zhroutil, utrpěli šok. Přirozenou reakcí byl útěk do míst, kde se vždy bylo obtížné dostat dokonce pro ně, z důvodu nedostatku cest a nepřístupnosti, tedy v zalesněné hory. Co možná nanejvýš, kde - jak se očekávalo - tyto příšery je nenajdou. Takovým místem se zdálo být zcela zalesněná a plná tajemných zákoutí Wołowa Góra.

Listopadové počasí v Krkonoších není k lidem moc příznivé. Dokonce i na jednou noc bylo nutné postavit aspoň šalas. Uprchlíci nemohli vědět, kdy útočníci odejdou nebo nepřijdou po nich další. Nikdo se na jejich obranu nepostavil a v budoucnosti s nikým nemohli počítat. Museli se tady připravit na delší existenci. Zima se blížila. Muži měli v povinnosti zajistit základní životní podmínky pro rodin, které přece byly složené ze seniorů a dětí. Kdo byli tito uprchlíci z civilizovaného světa do krutého světě hor? Samozřejmě museli být to vylekaní lidé, kteří tam nad řekou Jedlicou ztratili vše a jejich dosavadní svět se úplně skončil. Však mohli být i mezi nimi lidé, kterým nikdy v Kowarech dobře nebylo, a kteří rozhodli si založit nové místo pro život. Vznikla společenská skupina, která byla silně determinovaná a také se vzájemně podporovala. Při výběru místa ke stavbě chaty nejdůležitější podmínkou je trvalý přístup k vodě. Toto zajišťoval prudký potok - Malina. Eisenmänger ve své knize "Historie města" píše: Na západním svahu a na širokých svazích stoupajících mezi Jedlicou a Malinou (Langes Wasser) Wołowej Góry se nacházejí pozůstatky a stopy kdysi stojících domů. Takže především v údolí tohoto potoka, v různých výškách, další skupiny uprchlíků zakládaly své osady. Další popis osídlení vede k potvrzení této lokalizace. Starší doklady a novější mapy nadlesnictví – dále píše Eisenmänger – vyznačují tři skupiny těchto osad: Dolní a Horní Městečko (Städtel), Budniki (Baudenwinkel) a Finkenbauden. Dolní a Horní městečko, jedná se o největší seskupení domů, leží na západním svahu Wołowej Góry, půl hodiny od hájovny Jedlinky (Tannenbaude) po obou stranách potoka Grenzwasser. Tento popis a topografie naznačují, že Dolní a Horní Městečko se nacházeli po obou stranách Maliny v oblasti mezi Kazalnicou a Kruszcową, protože půl hodiny cesty od Jedlinek není žádný jiný potok na západním svahu Wołowej Góry a také roviny v těchto místech byly vhodné pro zakládání osad. Název potoka „Grenzwasser” zůstává záhadou, ale je to normální v německé terminologii, že stejný potok má různé názvy, dokonce jiný na v různých úsecích svého toku. Například Jedlica, která od pramenu nosí název Grunzen Wasser, a už od Jeleního potoka (pl. Jeleniego Potoku) – Eglitz. „Grenzwasser” v doslovném překladu znamená "hraniční voda", takže je možné, že autor použil tento název pro popis oblasti, kde k tomu došlo. Však "Grenzwasser" v Krkonoších vůbec neexistuje na mapách a v literatuře. Budniky –německy Baudenwinkel nebo Forstbauden – mají svou jedinou lokalitu a o tom nejsou žádné pochybnosti. Osada Finkelbauden zůstává i nadále tajemstvím. Eisenmänger píše: Když se vrátíme z tohoto náměstí (jedná se o níže uvedené "kostelní náměstí") do Budník a půjdeme na jih, poté, co přejdeme pahorek, dostaneme se na střed tarasu pahorku. Zde najdeme stopy třetího seskupení domů, Finkelbauden. Prudký potok, Finkelborn a jeho soused Weißer Born jsou plné kamenů. Na jih od Budnik cesta vede jenom nahoru a potok pořád Malina má dva prameny a prý byly to Finkelborn a Wasserborn.Takže třetí osada - Finkelbauden by se mohla nacházet někde v okolí Ponuré kaskády (pl. Ponurej Kaskady).
"Slovník turistické geografií Sudet - Krkonoše" (pl. „Słownik geografii turystycznej Sudetów – Karkonosze”) lokalizuje Dolní Městečko a Horní Městečko na severním svahu Lysé Hory (pl. Łysa Góra), co nesouhlasí s tím, co píše Eisenmänger, výborný odborník této oblasti, který lokalizuje obě na západním svahu Wołowej Góry. Je tam jenom Malina, kde u pravého břehu autor "Historie města" viděl stopy Dolního a u levého břehu, něco výše, Horního Městečka. Odtud do Budnik je asi třičtvrtě hodiny chůze nahoru, co je správné.

Další osudy
Tehdejší uprchlíci nemohli vědět, jaké budou jejich další osudy. O tom, že jejich osady nejen přetrvají, ale v různých místech Wołowej Góry budou vznikat jednotlivé hospodářství (Buschbauden, Buschhäuser) a jejich hospodáři budou vést docela slušný život jenom tím, že se budou živit lesem, pastýřstvím a později turistikou, jako to bylo v Budnikach. Stejně jako v jiných místech v Krkonoších se usadili na Wołowej Górze také protestanti, kteří byli pronásledování za 30-ti leté války a v době po ní. Rezignace z bydlení v těchto těžkých a málo příznivých místech nepřišla náhle, ale trvala několik desetiletí XVIII a XIX století. Poté, stavební materiál z opuštěných domů přitahovali občané z okolních vesnic, dokonce i z odlehlého Miłkowa. Víme, že podle pověstí život na těchto příkrých svazích byl poměrně intenzivní, je-li zmínka o pivovaru a kostelním náměstí. Základy a opěráky kostela lze ještě dnes nalézt u Tabaczanej Ścieżky, nedaleko Budnik. Až do 50. let XX století přetrvaly právě Budniky. Hledání uranu a pak odstranění stop těchto hledání výbušninami v 60. letech XX století definitivně uzavřelo historii osad na Wołowej Górze.

Literatura
Adamski Władysław: Miasto górników i tkaczy. Zarys dziejów do 1945 roku. [w:] Kowary – szkice z dziejów miasta, t. 1, red. Tadeusz Bugaj, KTN, Jelenia Góra 1988.
Bugaj Tadeusz: Lisowczycy w Kowarach. Epizod z wojny trzydziestoletniej. [w:] Kowary – szkice z dziejów miasta, t. 1, red. Tadeusz Bugaj, KTN, Jelenia Góra 1988.
Dembołęcki Wojciech: Przewagi elearów polskich, co ich niegdy lisowczykami zwano. Wydawnictwo Adam marszałek, Toruń 2005.
Eisenmänger Theodor: Historia miasta Kowary w Karkonoszach. Tłum. Tomasz Pryll, wydawnictwo Związku Gmin Karkonoskich w przygotowaniu do druku.
Migoń Piotr, Potocki Jacek: Karkonosze polskie i czeskie. Przewodnik. Eko-Graf, Wrocław 2002.
Słownik geografii turystycznej. Karkonosze, red. Marek Staffa, Wydawnictwo PTTK „Kraj”, Warszawa – Kraków 1993.